Říkala jsem si, kde vůbec začít, kde hledat bod nula, od kterého se můžeme odvíjet a od kterého bych to zvládla popsat tak, aby to bylo jasné úplně každému. Odpověď je více než jasná, a tak začínám tam, kde je startovací čára našeho pohybu, přímo na samém počátku, a to u dětí a jejich vývojových vzorců pohybu. Je to trocha, pro někoho možná nudné, teorie, ale pro zdravý start je to to nejlepší, co můžeme udělat.
Vývojová kineziologie je komplexní terapeutický přístup vyvinutý fyzioterapeutem doc. PaeDr. Pavlem Kolářem, Ph.D, využívající reflexní stimulace a cvičení posturálních funkcí ve vývojových řadách. (Postura je aktivní držení segmentů těla proti působení zevních sil, z nichž nejsilnější a neustále působící je gravitace.) Vychází z pohybu dětí ve věku 0-16 měsíců, který je řízený CNS (centrální nervový systém).
Ideální vývoj CNS předpovídá ideální hybnost, ukazuje URČITOU FYZIOLOGICKOU NORMU PRO POHYB. Neideální vývoj během prvního roku života souvisí s pohybovými poruchami v dospělosti.
Jazykem laika řečeno: Nauka o tom, jak se dítě začíná od narození pohybovat. Dítě je totiž prvních 7 let života geneticky naprogramováno k tomu, aby vědělo, co má dělat, jak se začít pohybovat, jaký pohyb předchází jinému (platí pouze v případě zdravého dítěte). Pokud se CNS u novorozence vyvíjí správně, projeví se to jak na těle, tak i na jeho funkci. V případě, že je s CNS něco v nepořádku, může to být znatelné na těle, popř. může být pohyblivost těla dítěte omezená.
Abych to uvedla na pravou míru, i dítě s vývojovou poruchou, např. pomalejšími nebo nesprávnými vzorci pohybu (nepřetáčí se na bříško, otáčí hlavičku jen na jednu stranu, apod.), se časem postaví na nohy, ale může mít kupříkladu problémy s páteří. Dá se tomu účinně předejít Vojtovou metodou*.
Vývojová kineziologie se zabývá geneticky podmíněnými pohybovými programy v CNS. Tyto programy se díky zrání CNS aktivují a řídí systém posturální (držení těla proti gravitační síle Země) a systém lokomoční (vykonávající pohyb). U schopnosti udržet posturu (správné držení těla) mluvíme o schopnosti aktivovat tzv. HSSP (hluboký stabilizační systém páteře).
Pokud cvičíme podle vývojové kineziologie, ale neprovádíme pozici správně, tělo nezašle do CNS signál, aby se zapnul systém, který má nastartovat správný cvik, tudíž i správnou reakci. Tudíž je dokonalé provedení každého cviku/pozice více než důležité. A není to pouze o nastavení trupu a končetin, ale i směr, kterým se dívají oči nebo kterým míří jazyk, je důležitý. Zkrátka CNS jen tak nepřelstíme.
Pokud svaly HSSP nefungují ideálně, rozšíří se svalové napětí i na svaly, které jsou primárně určeny k pohybu (lokomoci). Pokud na tyto svaly klade CNS i nároky spojené s držením těla, dochází k jejich přetížení a je jen otázkou času, kdy dojde ke vzniku funkční poruchy, např. bolesti, blokády, svalové dysbalance…, nebo k jejich strukturálnímu poškození (přetržení svalových vláken, šlachy…). Tato funkční či strukturální poškození mají zpětně negativní vliv na posturální funkci HSSP, čímž vzniká začarovaný kruh. (Zdroj: https://www.fyzioklinika.cz/clanky-o-zdravi/dynamicka-neuromuskularni-stabilizace-dns)
U dětí je pak dalším rizikem to, že mohou špatný/nesprávný pohyb odkoukat od někoho jiného, např. od svého rodiče. Tím se nám vysvětluje, jak je možné, že sousedovic Anička chodí ve svých 3 letech stejně pokřiveně, jako její maminka, i když její malé dětské tělo, vyvíjející se doposud podle správných pohybových vzorců, k tomu nemělo žádné předpoklady. V odborné literatuře se to dá dohledat pod pojmem Náhradní pohybové vzorce. I v tomto případě se však jedná o velmi nezdravou a tělo poškozující variantu, protože dochází k nadměrnému opotřebování kloubů, kloubních pouzder, ke svalové dysbalanci a navíc se tak špatně využívá tělesná energie.
Pohybové chování se skládá z trojice vlivů: prostředí – dědičnost – individualita Tyto tři části se všechny navzájem ovlivňují. (ORAVCOVÁ Lenka, Jóga a jógová terapie 2016).
Co nám z této poučky od paní Oravcové plyne?
Prostředí – je poměrně jasné. České tělo se vyvíjí odlišně oproti např. indickému, protože celý život nesedíme v hlubokých dřepech, klimatické podmínky jsou tu jiné a svaly jsou tím pádem jinak pohyblivé, atd.
Dědičnost – ano, naše dítě po nás může zdědit i vbočené palce, ale je dobré na nic takového nedbat a pohybovat se (a pohybu učit) zdravě.
Individualita – ta může mít dvě podoby, které můžeme ovlivnit - pozitivní (že necháme dítě vyvíjet se po svém a zasáhneme pouze v případě nějakého problému), a taky negativní – kdy z větší či menší míry nutíme děti do pohybu, který ještě nezačali sami dělat (chodítka, posazování novorozeňat, polštáře,…).
Protože je pohyb dětí a jejich zdravý vývoj aktuálním tématem každé doby, dovoluji si doplnit odstavec týkající se této problematiky z knihy Labyrint pohybu pana docenta Pavla Koláře.
„My, lidé, se oproti zvířatům rodíme se značně nezralým mozkem. Takové hříbě, slůně nebo štěně začne už chvilku po narození běhat a jeho motorické funkce jsou tak zralé záhy. U člověka ovšem probíhá vývoj několik let. Trvá nám přes rok, než vůbec začneme chodit, a na to, abychom mohli psát, dobře mluvit a používat jemnou motoriku, musíme čekat zhruba dalších pět let. Náš mozek musí uzrát. Obalují se nervové dráhy, vytvářejí se nové spoje mezi nervovými buňkami, začínají přibývat další a další chemické látky, které mezi nimi přenášejí vzruchy. Všechny tyto mozkové procesy i některé další se odrážejí na takzvaných posturálních funkcích, tedy v držení těla a jeho pohybu v gravitačním prostoru. Lze to vyjádřit i opačně: vývoj držení těla a pohybových funkcí je určitým zrcadlem vývoje mozku. Dítě tak v přesně stanoveném stupni vývoje, tedy při určité zralosti mozku, začne zvedat hlavičku, sahat po hračce, stavět se na všechny čtyři, sedět, vstávat,… Není to tak, že se jednoho rána probudilo a řeklo si: dneska je mi pět měsíců, to už musím po hračce sáhnout samo. K onomu konkrétnímu pohybu ho přivede mozek až ve chvíli, kdy se do příslušného stádia vyvine. Pro nás je důležité, že z motorických projevů můžeme velmi přesně odečítat, zda se mozek vyvíjí správně nebo chybně. Tento způsob vyšetření nám o něm v úvodu života prozradí mnohem víc než magnetická resonance, elektrofyziologická vyšetření či další moderní metody. Naše oko a hmat, které při screeningu analyzují motorický projev dítěte, čímž vlastně posuzují vývoj mozku, prostě zatím nahradit nelze.
Pokud dítě posazujete nebo stavíte dřív, než je toho schopné samo, má to důsledky na vývoj kostry – negativně to ovlivňuje vývoj křivky páteře, kyčelních kloubů a tak dále. K tomuto pohybu totiž dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou posturu neboli ještě není schopné držet tělo v oné poloze správně. Je to zkrátka nezralá funkce na nezralé anatomii. Proto jsem odpůrcem používání všelijakých chodítek a hopsadel v době, kdy dítě ještě samo nechodí: tím mu vlastně vytvářím falešnou funkci. Nejdůležitějším je spontánní vývoj, a tak je lepší když dítě udělá ten či onen pokrok později, ale v kvalitním pohybovém vzorci.“ (KOLÁŘ, Pavel, Labyrint pohybu, 2018)
* Vojtova metoda – (též nazývána jako metoda reflexní lokomoce) je soubor cvičebních technik používaných k léčbě hybných poruch, objevená MUDr. Václavem Vojtou. Jejím základním principem je fakt, že v centrálním nervovém systému člověka jsou geneticky zakódované vrozené pohybové vzory. V praxi to vypadá tak, že se lékař pomocí tlaku na danou partii těla dítěte snaží spustit tento správný pohybový vzorec. Často slýchám názory maminek, že se jedná o tvrdou metodu, protože při ní děti hodně pláčou. Výsledky jsou však nezanedbatelné.
