Falešná morálka: Umění tvářit se mile, zatímco všechno hoří
Představ si to. Pracuješ v týmu, kde je jeden člověk permanentně pasivně agresivní. Šíří jed, ale vždycky s úsměvem. Zdrží projekt, podkope něčí nápad, občas něco "zapomene", ale vždycky to zahraje: „Promiň, já toho teď měla fakt moc..."
A reakce ostatních?
„Buďme tolerantní."
„Každý má svůj příběh."
„Nejsme přece dokonalí."
Ne, kámo. Tohle není soucit, pochopení, ani tvá laskavá povaha. Tohle je kolektivní sebedestrukce s úsměvem na tváři.
Vítej ve světě falešné morálky
Falešná morálka: Když trpíš sebeklamem: „Já jsem přece hodný člověk!", „Žij a nech žít!", „To je jeho cesta."
Falešná morálka není o tom, že se lidé chovají špatně. Je to o tom, že se společensky toleruje, když se někdo chová jako idiot – protože má přece "dobré úmysly" nebo "těžké období"... trvající circa století. Nebo prostě jen umí dobře hrát tu hru.
Je to jako když teta na každé rodinné oslavě shodí někoho jiného. „Ty jsi zase přibrala, viď?" nebo „No jo, ty jsi nikdy neměl moc vysoký ambice..." A když se ten někdo ohradí, všichni to smetou ze stolu se smíchem:
„Ale prosím tě, to je prostě teta Božka, ona to tak nemyslí, vždyť ji znáš!"
Omyl. Ona to myslí přesně tak. A vy to všichni víte, jen s tím nic neděláte, protože byste si museli přiznat, že ta "upřímná tetička" je ve skutečnosti mistryně pasivní agrese v kostkovaném svetru a sundává jednoho po druhým, protože jinak by v tom životě už opravdu žádný vzrušení neměla.
Proč to děláme?
Proč se tváříme, že je to všechno v pohodě? V některých případech možná proto, protože jsme k smrti vyděšení z konfliktu.
Řekněme si to na rovinu: vyhýbání se konfrontaci je nový národní sport. Místo, abychom někomu řekli: „Hele, tohle už fakt není v pohodě", radši se dusíme v pasivní agresi, klikáme na články o "toxických lidech" a tajně doufáme, že se ten člověk jednoho dne zázračně změní.
Spoiler alert: Nezmění.
A víš, co je na tom celém nejzrádnější?
Ti z nás, kteří pořád mlčí a tváří se, že jsou nad věcí, nejsou osvícení. Jsou jen zbabělí. (Kolik vlastně skutečně hlaboce duchovních a osvícených lidí znáte?)
Ten slavný „zenový klid“ často není moudrost. Je to výmluva.
A tahle výmluva potichu podporuje prostředí, kde je toxické chování považované za normu. Kde se ubližuje s úsměvem. Kde je pravda považovaná za hrozbu.
Chceme skutečně být spolutvůrci téhle reality?
Falešná morálka není jen chyba. Je to sabotáž.
Je to malý, tichý hřebíček do rakve autenticity.
Každé jedno „nech to být“, každé „nestojí to za to“ je jako náplast přes ránu, která by se jinak konečně mohla vyčistit.
A zatímco my děláme mrtvého brouka, ten, kdo ubližuje, získává další potvrzení, že je v právu.
Že může dál.
Že na to má právo (jinak už by se logicky někdo ozval).
Že na něj nikdo nemá.
A tím likvidujeme prostředí těm, kteří by chtěli žít v klidu a férově.
Takže co s tím?
Přestaňme hrát hru na "hodné lidi", když realita páchne jak tři dny stará ryba na slunci.
Komu tím prospěješ? Sobě snad?
Naučme se říkat: „Tohle není OK." I když to znamená, že to bude trochu nepříjemné. Nastavíme si tím novou hranici a čím pevněji za ní budeme stát, tím rychleji ji začnou ostatní respektovat.
Autenticita > přetvářka. I když je drsná, je pravdivá.
A pravda je sexy.
Závěr?
Pojďme si přiznat, že někdy je soucit maskovaný strach
Není soucit, když obhajujeme chování, které zraňuje mě nebo ostatní. Je to zbabělost.
Omlouvání cizích psychopatických výlevů není láska. Je to pohodlnost.
Chceš opravdu být tím, kdo udržuje falešný mír? Nebo radši tím, kdo má koule (nebo vaječníky) na to, říct pravdu?
Protože svět nepotřebuje víc lidí, co se tváří mile, leč falešně, a to z jakýhokoli důvodu. Svět potřebuje víc lidí, co říkají věci na rovinu – a pak se nebojí žít podle toho.
POZOR! Není v tom agrese, vztek ani nadávky.
Tak co? Co uděláš příště, až se někdo bude usmívat a objímat tě, zatímco ti tiše podkopává nohy a ty to víš?
Zase se omluvíš, přizpůsobíš, polkneš slova a řekneš si: „Asi jsem moc citlivá..."? ,,Třeba je opravdu smutná a tohle je její obrana."
Proč bys měl/a být trestaná nebo trestanej za cizí neštěstí?
Proč si svoje trable nejde vyřešit tam, kde mu pomůžou, ale vylívá si žluč na tebe? PROČ?
Nebo v sobě třeba najdeš odvahu říct: „Díky, ale tuhle hru už nehraju."
Protože být hodná neznamená být slepá a němá.
A být silná neznamená být tvrdá.
Znamená to znát svoji pravdu – a stát si za ní i tehdy, když se ti ruce trochu třesou.
Sečteno, podtrženo
Falešná morálka ve jménu "klidu" je pro duši jako kamínek v botě, co se časem promění v ránu. Každé „radši to nechám být", které jde proti tvému vnitřnímu kompasu, tě odpojuje od sebe. A právě tohle je násilí vůči vlastní duši – tiché, postupné, ale hluboké.
Soucit neznamená hranice vymazat. Znamená nastavit je s respektem – vůči sobě i ostatním. Však tím taky pomáháme druhýmu, tomu prevítovi, aby se rychleji vzpamatoval a nastoupil cestu k sobě, k pochopení a nenásilí na jiných i na sobě. Jeho duše vám poděkuje, na to vemte jed.
Nechat někoho být (ve smyslu žij a nech žít) neznamená nechat ho dál škodit.
Když jsi jediný, který s tím může něco udělat, jsi povinen to udělat.
Nevím, kdo to řekl, ale evidentně věděl, co říká.
Hranice nejsou o tom, že křičíš. Jsou o tom, že nemusíš.
Někdo si myslí, že nastavit hranici znamená jít do boje. Vysvětlovat, obhajovat se, hádat se. Ale pravda je úplně jiná.
Konflikty nevyhledáváte, ani je vlastně nezažíváte.
Většina lidí, co mají tendenci hrát to na všechny strany a ve svém stavu "já, chudinka" trávit čisté vody, se vám prostě vyhnou obloukem.
Ne proto, že byste na ně ukazovali prstem. Ale proto, že něco ve vás jim řekne, že TADY JEJICH HRA NEFUNGUJE.
Nevedete boje ani války.
Proč? Protože už dlouho víte, že ten nejtvrdší postoj je vnitřní klid. SEBEJISTOTA.
Bože, jak moc sexy na škále 0-10 je sebejistota? Hádám tak 21!
Vím, vnímám, cítím, co je dobré (pro mě) a co je špatné (taky pro mě) a nebojím se stát si za tím.
A víte, co se pak stane?
Klid. Nastane klid a už nikdy více to nebudete muset žít ani řešit.
Tomu se říká nastavená hranice. Nastav ji jednou, pořádně, jasně. Čistá hranice mého já, za kterou nepustíš nikoho a nic, co nepřichází v čistý lásce.
Stejně se tam dostanou lekce, který máš dostat, o to se neboj. Víc si to nekomplikuj.
Ne ta, co se obhajuje nahlas. Ale ta, co se žije beze slov.
A když tu hranici jednou nastavíš, ucítíš to.
Nepotřebuješ výkřiky, hru na milostrdenství, ani souhlas ostatních.
Jen klid. A ten mluví za tebe.
