Veronika stála mezi jogurty a másly, a nevěděla, co si počít. Už nějakou dobu zírala na regál a na tom regálu na každý jeden výrobek; byla duchem nepřítomná. „Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko?!“, honilo se jí hlavou, zatímco kolem ní procházeli lidé s košíky plnými jídla. Nebyla schopná udělat další krok, protože netušila kam. A tak tam stála uprostřed nějakého přihlouplého obchodu snad celou věčnost a košík měla prázdný. „Je to přece tak jednoduchá otázka. Dokonce primitivní! Co mám ráda k jídlu? Co mi chutná? Co bych si dala?“
Bylo to sotva pár týdnů, co se rozvedla se svým manželem. Kdyby se jí někdo zeptal, co by si dal on nebo jejich děti, dokázala by o tom mluvit hodiny. Věděla přesně, co rádi snídají o vánočním ránu, co manželovi nejvíc zabírá na kocovinu i jak přesně vařila kyselo jeho babička. Věděla, že Violka má ráda špagety samotné a Vincent jedině s kečupem a sýrem. Znala každou jejich myšlenku ještě před tím, než si je uvědomovali oni sami. Se slepou zamilovaností ke svému manželovi a svým dětem krůček po krůčku ztrácela sebe, až nezbylo nic. Všichni byli důležitější a nikdy přece nebyl čas. Nebyla to ale jejich vina, a to jí na tom štvalo a bolelo vlastně nejvíc. Pořád si svoje chování a neprojevování se vysvětlovala s tichou výmluvou, že není potřeba kalit vody a že to přece není tak strašný. Nikdo ji nebil, ani psychicky netýral. „Tolik žen na planetě je na tom hůř. Co by za můj život daly a já se tady lituju.“, pronášela sama k sobě, když bývala doma sama.
Na začátku, když se s manželem poznávala a byla představena už i jeho rodině, byli všichni otevření, vstřícní a respektující. Ptali se jí na názor na banální záležitosti a ona měla odpovědět, běžná rodinná debata. Kéž by odpovídala pokaždé to, co si skutečně myslela nebo cítila. Ona se však chtěla zalíbit, chtěla udělat dobrý dojem a jako intuitivní žena vycítila, co chtějí slyšet, a tak to taky řekla. Jak ale šel čas, tohle divadlo jí ubíjelo víc a víc. Sem tam ve vzteku z té přetvářky vyletěla a každého tím šokovala. Nechápali to, protože ji ve své podstatě vůbec neznali. Tajila pravdu příliš dlouho a příliš urputně.
Udělala krok směrem k regálu a vzala si bílý jogurt. „Jo, to by šlo. Já mám na špagetách ráda bílý jogurt a sůl.“ Tahle chvíle ji připadala stupidní a směšná. Téměř se styděla o tom přemýšlet. Pomaličku se procházela dál a detailně jezdila očima po všem, co kolem sebe viděla. Dostala se mezi trvanlivé potraviny a zahlédla řecké olivy. Kdysi je milovala, ale manžel jim nemohl přijít na chuť. Přesto jí je čas od času koupil, aby jí tím potěšil, ale ona se s ním hádala, protože jí to připadalo zbytečný, když je doma nikdo jiný nejí. „Nikdo jiný, nikdo jiný…proboha! A co já? Kdy jsem přestala existovat a mít svoje touhy a potřeby?!“
Neskrývala ve své podstatě nic příšerného. Vždycky se považovala za obyčejnou, normální holku. Neměla žádné zvláštní záliby ani touhy. Ráda si četla a ráda vařila. Dodržovala zákony i všechna pravidla a vyžadovala to i po ostatních. Na dovolenou ráda jezdila sama s manželem a knížkou, ne s celou jeho rodinou, jak to jednou v záchvatu touhy po zalíbení řekla. Tchýně jí přidala hodná, ale přesto nesnesitelná. Bodejť by ne, vždyť chudák ženská ani neměla šanci udělat cokoli správně.
Vztekle se natáhla po řeckých olivách a celá rozlítostněná si je hodila do košíku. „Já jsem taková kráva! Bože!“
Když se měla narodit Violka, žili ještě na Praze 10. Měli krásný byt s dobrou dostupností do centra a život se zdál být v pohodě. Protože ale čekali rodinu, navrhl manžel, že by mohli prodat pražský byt a přesunout se někam na vesnici, aby si tam jednou mohli děti v klidu hrát za domem a jezdit do školy na kole, jako to dělával on, když byl malý. Při následující nedělní návštěvě u rodičů se o tom zmínil, a ti shodou okolností věděli o nádherném stavení ve vedlejší vsi. Veroniku ta představa k smrti vyděsila. V Praze se narodila a v Praze taky chtěla zůstat. Tehdy řekla jenom: „Nejsem si jistá kvalitou vesnických škol, neměli bychom se unáhlit.“
Rodiče byli nadšení a manžel taky. Stavení bylo nádherné, zachovalé, k tomu překrásný pozemek za domem, všude kolem jenom stromy a keře, nejbližší dům 300 metrů od jejich plotu, protože stavení stálo na konci vesnice. Nejenže nemělo jedinou chybičku, ještě bylo i za celkem dobré peníze. S částkou za prodaný byt by nemuseli nic doplácet, a ještě by si mohli pořídit další auto, aby byla Veronika „pojezdná“, jak potom s humorem manžel prohodil.
Veronika se, pohroužená do svých myšlenek, pomalu ploužila po supermarketu. Netušila, jak dlouho už tam je. Mezitím úplně automaticky k jogurtu a olivám přihodila chleba, který jí oproti jejich domácímu přišel naprosto odporný, oříškové mléko a vajíčka. Tak nějak automaticky došla k pokladně, zaplatila a vyšla ven. Když si sedla do auta, doslova se jí sevřel hrudník. Nemohla dýchat a ani se moc hýbat. Pokoušel se o ni pláč, ale měla pocit, že už je prázdná, naprosto vyprahlá, a tak tam jen seděla se zavřenýma očima a s pocitem, že je troska.
Pár let po koupi toho snového stavení už byla na pokraji zhroucení. Tchýně si chodila na návštěvy kdykoli se jí zachtělo. Vodila s sebou občas i jejich psa, který vždycky zlikvidoval každý centimetr čtvereční jakékoli čisté plochy v domě. Veronika nikdy nic neřekla a manželovi to zvláštní nepřipadalo. Veronika si vzpomněla, že když se kdysi tchýně zeptala, jestli může „sem tam“ přijít a s něčím jí doma pomoct, nedokázala říct ne, i když by nejradši z plna hrdla křičela, až by z ní šlehaly blesky. Neřekla to, mlčela jako vždycky. Mlčela a nenáviděla se za to. Bolest a křivda, kterou na sobě páchala dnes a denně se stupňovaly a začalo to být k nesnesení. Nepoznávala se. Tiše začala nesnášet svého manžela, který to všechno podle jejích úvah připustil, a taky trošku nesnášela svoje děti kvůli stejným důvodům, díky kterým většina rodičů tak trošku ty svoje potomky nesnáší, i když je vlastně miluje ze všeho nejvíc. Kvůli každé malé hlouposti, které by se kdysi její staré já zasmálo, vyletěla jako čertík z krabičky a přenesla na všechny svoji prudérní, otrávenou náladu. „Stokrát nic umořilo vola, Verunko.“, říkávala její babička, která jí byla vždycky oporou. Ta už byla ale dva roky po smrti a tím započal konec.
Otřela si těch pár slz, na které se v autě zmohla, nastartovala a odjela směrem k malému bytu, který si v Praze po rozvodu pronajala. Byl zatím poloprázdný, smutný, ale měl velkou vanu a kousek byla škola, kam měli děti od září nastoupit. Když přišla do ticha toho bytu, ještě v předsíni se celá svlékla, vzala si z tašky jenom ty olivy, zalezla si do vany a napustila si ji horkou vodou. Nerozsvítila si. Ležela tam tak ve tmě a občas se ponořila se zadrženým dechem a zavřenýma očima. Z vany vylezla až když už měla varhánky hodně hluboké. Vlezla si do županu a v něm i nakráčela do postele, která byla povlečená pro jednoho. Vyčerpaná sebou samou ihned upadla v neklidný spánek.
Mžourala kolem sebe a jako by v mlze viděla Filipa, jak si otírá slzy. Stáli v soudní síni a oba brečeli. Slyšela se, jak ma něj křičí, že je to všechno jeho vina, že to on se chtěl odstěhovat z Prahy a on zavinil jejich konec a ve finále i on navrhnul rozvod. Filip se nezmohl ani na slovo a jen se v tichosti snažil potlačit pláč. Poprvé v životě viděl svoji ženu takhle a nestačil se divit. Miloval ji, měl ji skutečně rád a přál si, aby byla šťastná a aby to mezi nimi fungovalo. Netušil při tom, co se pokazilo.
Měla to být romantická letní noc. Odvezl děti k babičce a vrátil se domů, aby uvařil večeři a připravil jim soukromé wellness na terase jejich domu. Veronika mu chyběla, a tak se všemi možnými způsoby snažil o sblížení. Když se vrátila domů, spatřila scénu jak z amerického romantického trháku: všude byly svíčky a květiny, z terasy se linula vůně dobrého jídla a slyšela tiché tóny nějaké příjemné hudby. V předsíni se objevil Filip a přiložil jí hned prst na rty, aby nemohla nic říkat. „Dost už bylo prázdných slov.“ Chytil Veroniku za ruku a dovedl ji do koupelny, kde na ni čekala vana plná pěny. Otočila se a zamračeně mu chtěla něco říct, ale on ji skočil do řeči a s nadějí v očích řekl jenom: „Prosím, ne.“ To v ní vyvolalo tak zuřivý stav, že vzpomínka, která se k té noci váže, už se radši rozplynula, aby nebyla nikdy objevena.
Probudila se leknutím do temné noci. Polštář měla promáčený od slz a mokrých vlasů. Prázdnota a bolest posledních dní ji přiměla přemýšlet tak, jak si to vždy zakazovala. Nenáviděla se, protože v hloubi duše věděla, že strůjcem neúspěchu svého života byla ona sama. Nemluvila, když měla a křičela, když by bylo lepší mlčet. Nikdy se za sebe nepostavila, chtěla být hodnou holkou, která je zadobře se všemi a byla pro sebe vždy až na jednom z posledních míst. Myslela si, že cizí štěstí ji udělá šťastnou, že to zvládne, když potlačí samu sebe. Jak naivní to byla myšlenka.
Právě tuhle noc jí došlo, jak moc daleko to nechala dojít. Došlo jí, že její muž i její děti by ji milovali o to víc, kdyby se neskrývala a sundala masku, kterou nosila celý život, kdyby byla sama sebou a nikým jiným. S obrovskou bolestí na duši si lehla a věděla, že nic už nebude jako dřív.
