Když jsem ještě jezdívala hodně po pobočkách a netrávila jsem dny zavřená v kanceláři, měla jsem tu možnost vyslechnout a zahlédnout různé lidské příběhy, jak ty pracovní, tak i ty cizí. Dalo mi to opravdu moc a některé z příběhů ve mně stále zůstávají..
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Stála jsem u pokladny a vysvětlovala nové kolegyni na jedné z našich poboček cosi se systémem. Do prodejny vstoupil pár jako ze žurnálu. Mladí, vysocí, štíhlí, překrásní. Ona krásná brunetka se sametovou pletí, vystajlovaná do poslední nitky. On, zcela jasný sex symbol s rošťáckým výrazem a účesem nezbednýho motorkáře, přesto elegantní. V první moment jsem si řekla WOW! Tak ti jsou. Mile jsme se na ně s kolegyní z tamní pobočky podívaly a pozdravily. On nás ignoroval po celou dobu, ona se se sklopeným zrakem procházela. Protože mě pozorování lidského chování baví, tak jsem je po očku sledovala dál. Sex symbol po celou dobu hulákal do telefonu, smál se, divil se, no, proběhla celá škála nálad. Slečna si jen potichounku zkoušela jednu botu za druhou a nemohla si vybrat. Některé mu ukázala s prosbou o pomoc a on jen se slovy: „Dělej, tak už si vyber, mně je to jedno!“, (případně ještě dodal: „Ježiši!“) a s totálně zpruzelým výrazem protáčel oči a hulákal vesele dál. Chtěla jsem jí poradit, ale všimla jsem si, že se jí chce trošku brečet. Bylo mi jí líto a bála jsem se, že ji uvedu do rozpaků, tak jsem ji radši nechala v klidu koukat dál. Asi po 10 minutách přišla s dvěma páry bot k pokladně. Za celou dobu nezvedla zrak od podlahy. Ani jednou. Párkrát se nenápadně otočila na hulákajícího, ale ten ji ignoroval a pak už na ni jen koukal a ťukal si na hodinky. Vím, co chtěla. Přála si, aby přišel a alespoň ty boty zaplatil. Nepůsobilo to ale tak, že by na to neměla nebo se snad nechala vydržovat, ale spíš to měl být projev nějakých citů, aby alespoň na chvilku pocítila, že je důležitá, že mu na ní záleží a ty pitomý boty pro něj nejsou problém. Chtěla se cítit jako hýčkaná žena, přitom byla nejspíš hodně smutnou ženou. Sama si je zaplatila, on už mezitím odešel a ona ho se sklopeným zrakem následovala.
Ve stejný den, o pár hodin později, přichází na prodejnu TAKOVEJ NORMÁLNÍ CHLAP. Jasnej horal, říkala jsem si. Ani mladík, ani stařík. Ničím byste si ho nejspíš nezapamatovali, kdybyste ho náhodně potkali na ulici. Pohorky od bláta na nohách, goráčová bunda, rozcuch způsobený nejspíš kulichem, ne sexy stylingem, ale přesto. Úsměv na tváři od ucha k uchu. Už jen pohled na něj mě nutil se smát s ním. A protože jsem ten den měla dost zkoumavou náladu (jako většinu dní), tak jsem se s ním dala jen tak do řeči. Celou dobu se smál, povídal si a byl přátelský. Když jsem zjišťovala, pro co konkrétního přišel, tak mi povídá: „No víte, moje přítelkyně má teďka takový těžký období a já bych ji rád nějak potěšil. Zítra jdeme na ples a zmiňovala se, že nemá psaníčko. Rád bych jí to koupil, jen teda nevím jaký, ale šaty bude mít černý.“ Chybělo mi málo a už jsem se s hlavou ukloněnou na stranu málem rozplývala v hlasité „jééé“. Ale neudělala jsem to a pomohla mu psaníčko vybrat. Odešel s úsměvem a věřím, že s velkou radostí, kterou tím pozorným gestem doma způsobil.
Co z toho plyne jste si asi sami vyvodili. Není všechno zlato, co se třpytí. Ani netvrdím, že všichni sex symbolové jsou zmetci. Navíc…
Když se pomocí partnerského dotazníku, který sestavili psychologové a pároví terapeuti počátkem tohoto století, dotázali velké skupiny žen, jakého by si představovaly ideálního partnera, napsaly většinou toto: Vysoký, inteligentní, modrooký, tmavovlasý, sportovní postavy, taky aby měl silné paže, opálenou kůži, vysportované nohy, dobrou práci atd.
Když však stejnou skupinu žen v rámci tohoto rozsáhlého průzkumu představili vybrané skupině mužů, ve které byli různé typy, včetně těch jejich popsaných krasavců, tak se najednou ženy zcela dobrovolně měly více třeba ke kudrnáčům, bezvlasým, menším postavám, oplácanějším typům a tak podobně. Proč? To samy tak přesně neuměly říct – charisma, smysl pro humor, skutečný zájem. Aby byl však dotazník kompletní, tak po prvním rande předložili terapeuti stejný dotazník naší známe skupince žen. Uhádnete, jaké byly odpovědi? Myslíte, že stejné, jako ty původní? Kdepak. Tak například tentokrát chtěly: Aby měl smysl pro humor, aby s ním nebyla nuda, aby měl podobné koníčky, aby si rozuměli... Při střetu s realitou už je ten modrooký seladon moc nebral, chtěly ty motýli v břiše a bylo jim jedno, kdo jim je způsobuje. V tomto případě to však prvoplánoví krasavci rozhodně nebyli.
Bohužel to má ale trošku jinou dohru. Když po nějaké době dostala daná skupina žen dotazník znovu, opět se vrátily k autopilotovi: Vysoký, sportovní, dobrá práce. Odpovídaly automaticky tak, jak se od nich čeká. Přece tam čestně neuvedou, že se jim libí, když má chlap trošku pupíček a hezkej kulatej zadek. Důvodem může být i to, že si ani samy ženy neuvědomují, že se jim to vlastně líbí.
Tady bych chtěla říct jenom jediné… a to že je to zase o tom, jaký program máme nastavený v sobě. Máme pocit, díky romantickým filmům a pohádkám, že krása = zaručený recept na štěstí. A ono tomu tak není, my jsme překvapený a stále padáme do náručí krásných zmetků a stěžujeme si, jak je ten život nespravedlivý, když se nechová jako ten princ. Zase abych to všechno nehanila, vznikají i nové snímky, kdy lidská povaha převáží nepřitažlivost těla.
Nehaním krásné a nechci se dotknout ne tak krásných. Vlastně jenom říkám, že mít OTEVŘENOU MYSL a SEZNAM POVAHOVÝCH RYSŮ (namísto seznamu fyzických preferencí) nám kde kdy přinese víc štěstí, než navoněná bída.
A taky dodávám, že je fajn se občas skutečně a do hloubky zamyslet nad tím, co se nám na tom druhém zdá přitažlivé, co se nám na něm líbí z dlouhodobějšího hlediska (pokud o něj stojíme). Nepodléhat tak nepsaným pravidlům o kráse, ale udělat si pravidla vlastní. Možná tak zjistíme, že ten OBYČEJNEJ CHLAP JE VLASTNĚ TÍM NEJNEOBYČEJNĚJŠÍM MUŽEM. Jenom nám to neměl jak dokázat.
Díky, že čtete moje tlachání. Co se nemůže svobodně člověk pohybovat a nemůže to ze sebe vykecat s kamarádkama, tak trpím potřebou psát :D. Díky.
